REPORTÁŽ: třídenní dovolená nebo závod? Budějovice-Praha 2021

Minulý rok to bylo poprvé, co se tohoto ultimátního závodu zúčastnil ve všech třech etapách první paddleboardový závodník Marek Šplíchal (reportáž 2020). „Odšpuntoval“ tak tuto kategorii a letos se na startovní linii tohoto maratonu postavilo dokonce šest paddleboardistů. Dva na paddleboardech pevných – karbonových a čtyři na touringových nafukovacích paddleboardech. V poslední nejkratší etapě (pouze 31 kilometrů ze Slap do Prahy) se navíc připojili další tři závodníci na pevných boardech. Naše Paddleboardguru crew byla u toho každý den a každý kilometr jako sparing doprovodné a občerstvovací vozidlo jednoho ze závodníků, Davida Raaba.

A tak vám přinášíme tuto zevrubnou reportáž hned z několika pohled, abyste se mohli pořádně rozhodnout a připravit na další ročník 2022!

Detailněji jsme vyzpovídali zkušeného závodníka na pevném boardu Davida Raaba, který měl představu do čeho jde, jelikož má za sebou podobný pětidenní závod 11 Cities v holandských kanálech, kde ovšem nejdelší etapa měla pouze 45 kilometrů na rozdíl od ČB-Pha, kde ta nejdelší jich měla 72. A také jsme se zeptali na dojmy a zkušenosti závodnice Šárky Langové, která na paddleboardu jezdí rok, o závodě se dozvěděla z našeho webu a do závodu se vrhla s nadšením a splněním si představy sjíždění Vltavy. Scenérie a příroda kolem byla romantická, takže proč ne?

Účastníci dlouhého závodu před startem v Českých Budějovicích.

Šárka Langová (Liptál u Zlína)

Šárka je dobrodružka a samostatná nebojácná jednotka. Paddleboarding jí chytnul před rokem a naplno jí pohltil i tím prostředím vody a okolní přírody, které miluje. Tohle byl úplně první paddleboardový závod, do kterého jsem se přihlásila. Předtím žádný vodní sport nikdy nedělala a na všechno si přichází sama. Její rodina holduje jiným aktivitám, a tak by ráda rozšířila svojí paddleboardovou crew o nějaké další paddleboardisty, se kterými by mohla jezdit na společné výlety a výpravy. Jestli jseš na tom podobně, ozvi se jí na facebook tady. „Hledám podobného blázna!“ dodává Šárka.

Šárko, připravovala ses nějak na závod? Pádlovala si každý den třeba 70 kilometrů v kuse? Nebo jaké byly tvé úvahy, že se na takový závod vydáš?

No řekla jsem si, že to prostě zkusím. Nejela jsem nikdy Vltavu a v bláhové představě, že ta řeka poteče jsem se přihlásila a ty propozice jsem si nečetla pořádně. A když jsem zjistila, že to bude 60 kilometrů, tak jsem začala jezdit. Pádlovala jsem třeba 18, ale u nás je Bečva, která je na jaře rozvodněná a to je zadarmo – není to pádlování za vlastní. Na Vltavě to bylo jako rybníko-pádlování, prostě to stálo. A ještě jsem trénovala na řece Moravě asi 30 kilometrový úsek s cestou vlakem na start a v cíli jsem si nechala auto. Takže ta logistika a úsilí bylo dost náročné.

Shrnula bys dojmy a zkušenosti z prvního dne? Etapa 62 kilometrů. Tys to ujela za xx hodin. Na čem jsi jela a občerstvování?

Teď po první etapě si říkám, že jsem asi blázen. Málem jsem tam vyplivla duši, a ještě jsem si na to vzala jeden den dovolené!

Paddleboard mám nafukovací, 14‘x28‘‘ Starboard, touringový model. Klidně bych brala ještě užší, třeba 26, ale jelo dobře.

A jídlo, to jsem vůbec neřešila! Myslela jsem si, že něco vydržím. Těch prvních 30 kilometrů jsem jela z lahví 1,5litrů vody, pak jsem teda měla žízeň a zastavovala jsem různě, ale vydržela jsem to. K jídlu jsem měla jeden banán a stačí. Taky jsem si namíchala ovesnou kaši s jogurtem a říkala jsem si, že si třeba cestou lžičku dám. Od Dalibora (pozn.další paddleboardový závodník) jsem měla nějaký nabuzovač, ale k tomu jsem měla respekt, protože jsem to ještě nikdy nezkoušela. A ještě sušené hovězí maso. Jenže přeci jen je to závod a tak ti to nedá, aby sis sedla a začala jíst kaši z misky. Ještě navíc, když jsem viděla další dvě holky paddleboardistky před sebou a nechtěla jsem, aby mi odjely. Vždycky jsem to za nimy střihla nějakým meandrem a zase jsem byla o kousek blíž…Takže ti vyhládlo a hypoglykemie… No úplně! Na první občerstvovací stanici v Hněvkovicích (22. km závodu) jsem došla za holkama, co tam byly a šla jsem se tam dojíst. Byla jsem úplně hotová a třepala jsem se. Naštěstí na téhle první občerstvovačce všichni ti zdatňáci proběhli a všechno jídlo tam po nich zůstalo. Banány a nutri tyčinky… Naštěstí mě Zuzka (pozn. pořadatelka, časomíra a hlavní občerstvovací koordinátorka) poradila, že v tomhle stavu už to nesmím takhle najednou zhltnout, ale že si mám ty nutri tyčinky zakousnout každých 20 minut a k tomu se napít. Tak jsem to začala praktikovat a prostě mě to vlilo energii do žil a zafungovalo to!

A všimla jsem si, že ses v rámci závodu spojila s Daliborem a tu první etapu jste jeli spolu. Pomáhalo to?

No my už jsme se s Daliborem podle obličeje znali z jedné Mikulášské jízdy z Prahy. A holky ze Zlína ty přijely spolu jako jeden tým a se svým doprovodem (Petin manžel) a už před startem vypadaly, že se hodně koncentrují na závod. S Daliborem jsme se potkali v Českém Vrbném večer na registraci před startem a on ani neměl, kde spát, protože mu nevyšlo ubytování. Tak spal pod mojí hamakou na mém prkně, přikrytý šátkem. Takže jsme se podporovali už od začátku a on na mě při závodě i čekal a říkal, že pojedeme spolu a že si takhle pomůžeme. Také nám pomohlo, že v polovině první etapy na nás počkal "občerstvovač" Michal a dal nám vodu a meloun. A pak byla občerstvovací bedna na Podolsku, která teda už byla dost vyjedená, jak jsme jeli až poslední, ale naštěstí tam byl opět zlínský Michal a další doprovod od jedné závodnice kajakářky a ti nás zazásobili vodou a tyčinkama.

Tak ty jsi měla prostě takový štěstí na lidi. Je pravda, že tyhle extrémní závody nejsou jen o výkonu, ale také o té pospolitosti a vzájemné pomoci, a to je asi největší hodnota.

Jo byla jsem klikař, ale byla jsem na to připravená. Říkala jsem si Šárko, jedeš za své, nemáš tady žádného „caddyho“, takže jsem si vezla na boardu 4 litry té vody s izočajem, pak jsem tam ještě měla tu kaši, která byla úplně zbytečná. Takže jsem mohla mít o 4 kila míň. Příště si taky nalepím ty tyčinky na palubu jako měli kajakáři.

A co to pádlování? Jak obtížné byly pro tebe ty podmínky? Myslíš, že bys to zvládla příště lépe, když bys nemusela řešit pití a jídlo?

Jo dala bych to určitě. Ale chce to mít natrénováno alespoň těch 50 kilometrů v kuse víckrát než jednou. A tam člověk zjistí i sám, co s sebou musí vzít pak do závodu. No a mít ještě někoho, kdo ti udělá ty občerstvovačky a kdo ti vynese ten paddleboard v cíli z vody, když už vůbec nemůžeš. Když ho nemáš, tak je to prostě hodně složité.

Takže jsi po prvním dni udělala rozhodnutí, že druhou etapu vynecháš, odpočineš si a závěrečnou třicítku ještě dáte.

Jo přesně. Kluci navíc říkali, že je to hrozně hezkej úsek na tu přírodu a že část té vody teče líp než ten začátek první den. Byli tady Fyzoši a ti mi spravili záda. A také jsme měla hrozně nateklé ruce a nechtěla jsem mít těžké puchýře. Ale neměla jsem z toho pocit, že je to prohra. Už to, že jsem dojela těch 60 kilometrů je prostě dobré.

Takže příští rok znova?

Asi jo!

David Raab (Praha) 

Zkušený závodník na paddleboardu a dříve i na divoké vodě. Vodě rozumí a má za sebou i extrémní pětidenní závod 11 Cities ve Frýsku. Na závod se vydal, protože zrovna nebyly žádné jiné závody a také proto, že se mu už stýskalo po podobném zážitku jako na 11 Cities. A protože už druhou covidovou sezónu nejde vyjet nikam na venkovní závody na moře, tak si řekl, že je to nejlepší chvíle to zkusit. Navíc mu to bylo doporučeno jako aktivní dovolená a my jsme si to mohli užít jako road trip mámy s miminem okolo Vltavy.

Davide, jak víš o závodu?

Už dlouho, vyprávěl mi o něm i můj táta, kterej pamatuje Vltavu ještě bez přehrad. Obnovenou verzi závodu znám už také pár let. Před pěti lety jsem jel 30 km etapu na paddleboardu a potom jsme s pořadateli i spolupracovali a zkrácená trať z Vraného byla i dvakrát součástí Českého poháru v paddleboardingu.

Nejdřív jsem si myslel, že celý závod paddleboardista nemůže ujet kvůli těm etapám přes 60 kilometrů denně. Měl jsem zkušenosti z 11 Cities s etapami 45-50 kilometrů a říkal jsem si, že je to limit. V hlavě mi to rezonovalo, ale nejsem zrovna ten typ, kterej by chtěl jít do nějakýho velkýho utrpení. Ale když loni Mára Šplíchal tenhle závod pokořil, tak z toho vyplynulo, že to jde.

Tak jak ses teda připravoval?

Věděl jsem, co je k přípravám potřeba, ale stejně se mi je nepodařilo ze 100 % naplnit.

Přizpůsobit to tělo na tu opakovanou dlouhou zátěž, dávat třeba dlouhé tréninky dva dny po sobě a naučit i ruce a tělo být dlouho na prkně – dvě, tři hodiny třeba.

A při těchto trénincích do toho aplikuješ třeba i to jídlo, abys věděl, jak to bude během závodu?

No s tímhle nemám moc zkušenost. Na takhle dlouhej závod jsem měl jenom rámcovou představu. Ptal jsem se ostatních lidí, co už to jeli, na jejich zkušenosti a dal to dohromady s tím, jak funguje moje tělo. Myslel jsem si, že na tuhle akci využiju Richardovo sparing partnera Tomáše, kterej to má zmáklý a bude nás oba krmit a já to budu mít z krku. No, a nakonec se ukázalo, že ani jeden z borců nejede. Ale místo něj ses do podpůrnýho týmu nahlásila ty s Rózou a tím to bylo vyřešený.

A teď k závodu – jak jsme tě sledovaly, tak při prvním přeběhu po 22 kilometrech na Hněvkovicích si vypadal ještě dost svěží. Přemýšlel si o tom, že máš před sebou ještě třeba dalších 40 kilometrů?

No jasně, že jsem o tom věděl! Strávili jsme nad tím pár hodin plánování, hlavně kde a po jak dlouhých úsecích mě budete občerstvovat. Během závodu se pak ukázalo, že jsme to naplánovali dobře. I když na Hladný 13 kilometrů za Týnem nad Vltavou mě přepadl hlad. Ještě, že jste tam zrovna byly na koukanou! Jinak je pro závodníka nezvyklý, že si s sebou musí něco vézt.

Takže co si vezl na prkně a jak si byl oblečený?

Camelbag (vak na pití na záda) a vezl jsem čistou vodu a na občerstvovačkách jsem měnil camelbag za camelbag. Měl jsem tři na měnění, abych vždycky odjížděl s plným. Okolo pasu jsem měl ledvinku s namíchaným pitím – dlouhý cukry a potrava, aby mi to sloužilo k tomu, když se na občerstvovačce na břehu nezvládnu dostatečně najíst, protože mi to zrovna nepůjde, tak abych se pak někde v mezi-etapě napil. Od dvou třetin každý etapy jsem měl speciální drink, kterej měl v sobě zakomponovaný látky pomáhající nastartovat koordinaci pohybů, protože ta v únavě odpadá.  Neměl jsem s tím předchozí zkušenost, ale kupodivu mi to pomohlo. A ještě jsem měl s sebou dva flapjacky, protože nejde jenom pít tyhle sladký věci, ale je třeba potřeba jíst i normální stravu. Klidně i housku se šunkou a máslem, to je podle mě nepřekonatelnej „flapjack“!

A druhý den si po mě chtěl sehnat i pivo. Nealko.

No to je pravda, tělo si to začlo žádat. Je třeba se na takovýhle věci připravit. Dokonce jsem snědl Rozitě i jednu přesnídávku. Chce to chuťovou rozmanitost. Obecně si myslím, že ta rozmanitost je při takhle dlouhých závodech důležitá ve všem. I v pádlování. Snažil jsem se jet technicky, abych se to tak bezmyšlenkovitě nesnažil „uklofat“, ale měnil jsem styly pádlování i rytmus výměny pádla.

Koukal si pořád před prkno? Říkal si, že se s tebou ještě dva dny po závodě houpala zem…

No člověk má tendenci padat pohledem a koukat do prkna, ale to jsem se snažil taky eliminovat. Mít rovný záda a nemít skloněnou hlavu. Koukat do dálky, protože je to i o přehledu co se okolo děje. Protože když se dostanete do vyplýho módu, což jsem se naštěstí nedostal, tak pak přijde nějakej bump (vlna) z boku a vy tam spadnete a je to takový zbytečný vysilování a zbytečná panika.

Co vlny od lodí? Vadili ti nějak? Kde to bylo horší, lepší, vadilo ti to?

Tak v tý první etapě z Budějc na Zvíkov to bylo klidný, tam se skoro nic nedělo. Živější to bylo druhý den a pak před Prahou. Hlavně na těch Slapech v okolí Živohoště a Ždáně lodě jezdí hodně, ale musím říct, že mě to nevadilo a otázka je jestli to už bylo tím, že už jsem se trochu naučil pádlovat ve vlnách nebo vhodnou volbou prkna… Mě ty vlny pomáhaly a rozbíjely mi ten stereotyp. A taky musím říct, že ta kultura těch kapitánů se dost zvedla a když vás míjej, tak zpomalujou, takže z toho nebyly žádný ostrý vlny. Dokonce se šlo párkrát i po nich svézt.

Je nějaké oblečení na paddleboardový maraton?

Já jsem jel první den v krátkém rukávu. Je dobře se pořádně namazat, protože tam člověk stráví hodně hodin na slunci. Od druhýho dne jsem jel s dlouhým rukávem v lehce kompresním triku, což si myslím, že mi taky pomáhalo udržet tělo v kondici. A pravidelně jsem si namáčel kšiltovku – těch jsem usušil za celý závod nespočet! Obutí jsem taky střídal buď naboso nebo v neoprenových botičkách i v závislosti na přeběhy, které byly dlouhé a po betonu. Dokonce jsem si od druhého dne vezl i tenisák na rozmasírování chodidel na občerstvovačkách.

A měl si nějaký moment, že by si to chtěl vzdát a nedojet?

Kladl jsem si otázku během druhý etapy, jestli to mám zapotřebí. Ale myslím si, že tenhle moment měl asi každej. Úplnou mentální krizi jsem ale neměl.

A co třetí etapa? Nastoupili ti tam tři čerství kluci – startovali jste spolu. Oni to měli dost jako sprint, chtěl si se s nimi taky držet – takový 30kilometrový finiš?

Tak jakýkoliv setkání s čerstvým člověkem tě mentálně oblaží. Připadal jsem si jako na startu nějakýho 10 kilometrovýho long distancu. Ale je pravda, že po těch dvou dlouhých etapách už ti moc energie na závodění s úplně čerstvýma závodníkama nezbývá. Takže jsem odstartoval svižně a pár metrů s nima jel a bylo to entuziastický.

Do třetí etapy nastoupili i další závodníci zleva: Jan Vlček, David Raab, Marek Šplíchal, Ondřej Petrák, Filip Kubina.

A máš nějaký doporučení pro potenciální závodníky, kteří se rozhodují, jestli do tohoto závodu nastoupí příští rok?

Tak do tohodle stádia asi každej člověk, kterej to chce jet, musí sám dospět. Těch důvodů, proč do závodu tohodle typu nastoupit je strašně moc – každej má nějakej a každej je dobrej. Vnímal bych tenhle závod jako takový iniciační zážitek, takže pokud je člověk takhle naladěnej, tak je to dobrá iniciace!

A ještě máš nějaký vzkaz pro organizátory závodu?

Jednoznačně velkej respekt k organizátorům, kteří cokoliv organizujou a u tohodle závodu to je ještě speciálnější v tom, že se snaží udržet legendu, tradici, a to mi přijde, že je hodně cenný. Protože ty kořeny jsou pro nás lidi důležitý. Ubytování a organizace vzhledem k tomu, že to bylo navíc putovní, tak to bylo skvělý. Atmosféra byla taky skvělá. Takže organizátorům děkuju za takovouhle akci.

A ještě bych chtěl dodat, že mě strašně bavilo jak na těhle závodech vzniká pospolitost mezi sportovci z různých prostředí. Že si na nich člověk uvědomí, že sám jako jedinec neznamená nic, což v dnešní době je docela cenný uvědomění, když se tak teď preferuje ten individualismus. Vrátí se tam k těm základním pospolitejm pravidlům, takže je jasný, že vy někoho budete potřebovat za 10 kilometrů a on, když vás potřebuje zrovna teď, tak to není, že mu můžete pomoct, ale že mu musíte pomoct. Když můžeš, tak musíš! Tohle tam platí a funguje to. 

Hromadné foto závodníků dlouhého závodu Budějovice-Praha aneb může si snad člověk přát oslavit své 1. narozeniny v lepší společnosti?

Paddleboardová síň slávy:
Paddleboardový výtah z celkových výsledků dlouhého závodu Budějovice – Praha, 167 km

Krátký závod, Slapy – Praha, 31 km

• foto Helga Viehbock a Paddleboardguru.cz
• luc