REPORTÁŽ: 160 paddleboardistů na Krumlovském vodáckém maratonu

Silný paddleboardový zážitek a osobní seznámení se šesti krumlovskými jezy si i letos odneslo mnoho závodníků na paddleboardech.

17. ročník tradičního vodáckého závodu, kterého se již několik let účastní i paddleboardisté se konal o víkendu 12. října v jihočeském Českém Krumlově, městě patřícím do kulturního dědictví UNESCO. Oproti letním měsícům, kdy na trase Rožmberk - Český Krumlov proplouvají po řece Vltavě tisíce rozverných vodáků na raftech a kánoích a jejich plavba má výletní třídenní tempo, se na maraton v říjnu vydávají opravdoví závodníci, kteří tuto 25 kilometrovou trasu upádlují v tempu mezi dvěma až tři a půl hodinami. Což je 36x rychleji. Je pravda, že pro tuto příležitost teče i více vody z lipenské přehrady, a tak závodníci nemusí příliš kličkovat mezi mělčinami, jak tomu bývá v létě. O to víc zábavy, tedy spíše adrenalinu, zažijí na jezech, které jsou pro tento závod specifické a mezi paddleboardovými závody není (s výjimkou pražských Třech jezů) obdobný závod na celém světě, i proto se o tomto závodě dočtete třeba v paddleboardové světové sérii The Paddle League. 

Krumlovský maraton jsem závodně jela po čtvrté a musím říct, že jsem si ho užila zatím nejvíce ze všech ročníků. Velký podíl na tom mělo i počasí, kdy se před startem oteplilo na 23 °C a já jsem vyrazila pouze v krátkém rukávu. Na start z Rožmberka se kromě raftů a pramic postavilo i 109 mužů paddleboardistů včetně veteránů a tří juniorů, 37 žen a 10 megaboardových pětiposádek. Národnostní zastoupení zde měli Češi, Slováci, Rakušané, Němci, Maďaři, Poláci, Američan a Španěl. Děti startovali na 11 km trati z Pískáren. Tento ročník přinesl pro kategorii paddleboardistů opět vylepšení v podobě oddělených startů od kategorie raftů a megaboardů, takže po startovní "maso" jsme si už dělali pouze mezi sebou, což v počtu nad sto není problém. Moje startovní pozice byla z první lajny, na kterou se dostane první desítka mužů a žen z minulého ročníku a další závodníci z horních příček českého rankingu ČFSUP, což je nepopiratelná výhoda, nicméně i tak je na první lajnu kladen výrazný tlak ze zadních řad, protože všichni chtějí být na vodě, co nejdříve, aby ujeli závodní zácpě a chytli první drafty a co "nejčistší" vodu. Jelikož se startuje ze břehu a závodníci musí s prknem v ruce běžet, tak jedno z nejdůležitějších rozhodnutí je zvolit místo na startovní čáře. Aby byl start spravedlivý, je startovní linie šikmá ke břehu. Ti, co startují vlevo to mají do vody asi tak 3 metry, ti co startují úplně vpravo běží nejdelší vzdálenost zhruba nějakých 20 metrů do vody. Tady už každý závodník má své preference a svou strategii...

Jak hromadný start probíhal se dozvídám až zpětně z videí, protože do první zatáčky mám všechno jako v mlze. Co si vybavuji, je moment startu, kdy jsem svým nasazením zablokovala stájového spolujezdce a poté, co jsem si to uvědomila jsem zvládla duchapřítomně trochu zabrzdit, aby se vymanil z barikády mých loktů. To, jak jsem skočila do vody si nevybavuji, jen vím, že pocitově to proběhlo všechno dobře a poměrně rychle jsem se dostala na řeku a k pádlování - dokonce se mi podařilo držet krok s vedoucím draftem Babiánková - Dundová, který takto také skončil v cíli. 

Pak již následovalo 13 kilometrů pádlování k povinnému přeběhu, kde i letos panovala skvělá atmosféra a za zvuku bubnů a fandění jsem rozpohybovala ztuhlé nohy po hodině pádlování k běhu se zapózováním pro fotografa. Nikdy předtím mě totiž fotograf na přeběhu moc nestihl vyfotit. Občerstvení většinou odmítám, protože pod stálým tlakem závodnic za mnou nemám čas si brát kelímek s teplým čajem a hodovat na sušenkách - o tom sním celý zbytek cesty do cíle, kde na mě čekají šťavnatá jablka a guláš. Až těsně před koncem přeběhu se ke mně přitočila obsluha s tácem nakrájených banánů. S takovým servisem jsem už nemohla odolat a jako prevenci proti křečím v žaludku jsem do tváří vložila dva kousky, které jsem začala kousat ale až na vodě. přede mnou byl pověstný olej ve Větřní, na kterém jsem potřebovala pořádně zabrat, aby mě náhodou nedotahovala nějaká ze soupeřek, které jsem sice zatím neviděla, ale každý náskok se cení. 

Na 18. kilometru ve Větřní začala má oblíbená část závodu, ne moc kvůli těm jezům, ale spíš kvůli tomu, že už bude brzo konec. A mohla jsem začít odpočítávat 6 jezů do cíle. Retardér ve Větřní je navíc pohoda, prostě kleknete a necháte proud vás svézt dolu. Další byla Papouščí skála, pro mě nejzrádnější a nejtěžší jez. I když mám znalosti, jak bych ho měla jet a že se nesmím dostat na velkou vlnu pod jezem, která by mě mohla převrátit, nikdy nevím, jak to dopadne. Letos jsem se nevykoupala. V kleče jsem jela podél kozy a mířila jsem to mimo velkou vlnu, ale asi nedostatečným záběrem mi jazyk vzal špičku a poslal mě do vlny z boku. Naštěstí jsem udělala pouze hodiny, ale stále na palubě. Teď už jsem věděla, že si musím hlídat pozici před případnými soupeřkami, protože mi moje zkušenosti říkaly, že když projedu dalšími jezy první, tak tu pozici už musím vydržet až do cíle. Navíc mě hnalo, že když by mě někdo předjel, tak skončím pod podiem na čtvrtém místě. Přede mnou byly další dva jezy Rechle a Lira, u kterých jsem byla poměrně v klidu, protože jsem věděla, že je z důvodu bezpečnosti (jela jsem na pevném prkně s dlouhou flosnou) a ušetření ztráty času při případném pádu do vody oběhnu. Na Rechlích byla sice letos kamera, která udělala krátké video každému závodníkovi, ale také je to jez, který vám na dřevěné šoupačce může utrhnout flosnu, čímž se stane paddleboard takovým plovoucím motovidlem a nevede směr, a navíc dle mých zkušeností jsem pokaždé pod ním skončila v kamenné navigaci s koupáním a takový tepelný šok není na závěrečný finish příliš dobrý. Odtud pro mě začal boj o třetí místo, jelikož na jezu jsem z ničeho nic měla v zádech závodnici Katarínu Kardošovou ze Slovenska. Nasadila jsem tempo a soustředila jsem se na další jez, který jsem obíhala a bylo mi jasné, že Katarína ho pojede. Pod jezem jsme najednou byly vedle sebe a při našem střetnutí pohledů mi Katarína povídá "Ahoj" a směje se. Já už jsem se tolik nesmála. Před námi byly ještě pořád nějaké tři kilometry a při představě, že je budu sprintovat mi bylo trochu špatně. Ale třetí místo je třetí místo. Olej před Mrázkovým jezem jsem uhájila a do retardéru vjížděla jako první. Ale bylo mi jasné, že výjezd nebude úplně růžový, protože dva závodníci přede mnou byli finální šikmou vlnou převráceni do vody. Mě to sice zatopilo vydlabanou palubu, ale mohla jsem stoupnout a sprintovat dál. Přede mnou byla už jen Jelení lávka, nevinně vypadající jez, který se sice dá jet ve stoje, ale na konci hází nalevo přímo do kamenů. Tu jsem ale zvládla v pohodě a přede mnou byl už jen necelý kilometr do cíle, který jsem nakonec také uhájila a upřímně se radovala ze třetího místa.

Celkové výsledky najdete zde.

1. Kristýna Babiánková (Starboard) / Martin Novák (SK Vltava Český Krumlov)
2. Iva Dundová (NSP.CZ) / Tomáš Vaněček (BUDESPORT České Budějovice)
3. Lucie Raab (NSP.CZ) / Ondřej Petrák (TJ Lokomotiva Plzeň)

Kuriozitou bylo i hybridní plavidlo lyží a kajaku - Skyak s rakouským závodníkem, které ač do naší kategorie nespadá, jelikož má dva trupy a navíc k pádlování používalo kajakové pádlo se dvěma listy, se vydalo na start s námi. V kategorii megaboardů došlo také k nečekané situaci a to, když do cíle dojela jako první posádka, která klečela od startu do cíle, jelikož se prý nedokázala postavit a synchronně pádlovat, což je proti principu stand-up paddleboardingu (na stand-up paddleboardu se prostě stojí). Ve smyslu fair play se nakonec klečící megaboard vzdal svého místa a postoupil vítězství dalším. Pokud teď polemizujete nad tím, zda je na paddleboardu rychlejší jízda v kleče nebo ve stoje, tak je třeba dodat, že žádné jiné klečící posádce by se tento výkon nepodařil, jelikož na klečícím paddleboardu jely samí mladí nadupaní sjezdaři z divoké vody se silným záběrem v paži. Asi holt zvyk je zvyk :) 

Pokud bych to měla shrnout závěrem, tak se letošní ročník opět vydařil a spoustu závodníků zde pokořilo svoje fyzické i psychické limity a všichni z toho měli radost a o to víc se uvolnili na závěrečné večerní legendární párty s kapelou Akia b.a. Určitě se většina z nich chystá i na další 18. ročník, který je vypsán na 10. října 2020. Ale snad se s mnohými uvidíme i na dalším paddleboardovém závodění v rámci seriálu Český pohár v paddleboardingu 2020 (kalendář zde) a právě Krumlovský vodácký maraton tuto novou sezónu odstartoval.

Aloha!

Foto kredit: fotografové Krumlovského vodáckého maratonu
Celá fotogalerie na stránkách Krumlovského vodáckého maratonu nebo paddleboardový výběr na fb ČFSUP.

- luc