CESTOVÁNÍ na paddleboardech v Budapešti

V Budapešti se rozhodli, že zapíšou Maďarsko na mapu paddleboardingu závodem po Dunaji. Tak jsme to jeli prozkoumat a naplánovali jsme si k tomu taky termální lázně a gastro-turistiku.

Když jsem se od Davidových maďarských kamarádů dozvěděla, že se bude konat závod na mohutném Dunaji v Budapešti, hned jsem věděla, že musíme jet. Důvodů jsem měla více.

Prvním důvodem byla rychlost řeky, která slibuje, že se moc při pádlování nenadřu.
Závod po Dunaji jsem už jela v Bratislavě (držitelé titulu Král a Královna Dunaje z roku 2018) a moje rychlost po proudu byla 16 km/ hod, takže devíti kilometrový závod v Budapešti by mohl být podobného ražení a za pár minut hotový. Taky se mi líbí krásně modrá siltová voda. Dalším a dost důležitým argumentem jsou pro mě termální lázně. V Budapešti už jsem jednou byla a v lázních jsem tam ležela tři dny až jsem málem zažila Nirvánu. A jelikož k dalekým závodním výjezdům přidávám i nějaké dny navíc na turistiku a pohodu, tak jsem airbnbíčko zarezervovala na tři noci, dali jsme pevňáky na střechu a vydali jsme se na šestihodinovou cestu po dálnici přes Bratislavu do Budapeště.

V pátek jsme ještě večer zkoumali na Markétiným ostrově (Margitsziget) vodní hladinu, která byla intenzivně vrásněná od obrovských vyhlídkových parníků. Těšili jsme se, že závod se bude celý konat směrem po proudu a že si užijeme vlny a přímo vyhlídkovou trasu kolem maďarského parlamentu. Druhý den jsme na předzávodním meetingu zjistili, že si místo vyhlídkové trasy vyzkoušíme sílu Dunaje v protiproudu celou polovinu tratě devítikilometrového závodu. Na startu se nás sešlo něco přes dvacet závodníků a díky této účasti se stal I. Danube SUP Cup jedním z největších maďarských závodů. Na startu jsme se potkali s dalšími dvěma známými tvářemi ze Slovenska, kteří s námi utvořili slovanský lingvistický ostrůvek a navodili nám tak pocit "domova". Naštěstí si maďaři plně uvědomují, že v jejich jazyce nikdo z cizinců nerozumí jediné slovo tak se s vámi i starší trhovkyně bravurně vybavuje anglicky.

Zpátky k závodu, který byl zároveň závodem místního klubu rychlostních kanoistů a kajakářů, se kterými jsem se později potkala na trati a došlo na Davidova slova: "Nepodceňuj ty lodě, neznáš jejich trajektorii." - jakou mají asi trajektorii? Jedou přece rovně a my pojedeme samostatný závod ne? Význam této poučky jsem pochopila až později... Na start jsme se museli dopravit vlastní silou proti nejsilnějšímu proudu. Pozitivní na tom bylo, že odpadly starosti s logistikou na start a zároveň jsme se zahřáli intenzivním dvacetiminutovým pádlováním proti proudu. Chvíli jsem jela i 3,8 km/hod a pak také projely dvě megalodě, které mi vlnobitím připomněly jak mám ráda pádlování na moři. Jen teda za letnějšího počasí, než v uplakaném říjnovém počasí s teplotou kolem 12°C.

Samotný start byl pro mě další novinkou okořeněnou maďarským startovním povelem, který jsme tedy dopředu neznali a upřímně to skrz ten megafon stejně nebylo rozpoznat. Jelikož jsme byla startovní linie v plném proudu, startovalo se tzv. letmým startem (flying start) - to znamená, že jsme se obrátili, zformovali startovní linii a společně se startovní lodí jsme pomaličku pádlovali vpřed. Tedy pomaličku to příliš nebylo, protože řeka tekla cca 5,5 km/hod a do toho se stupňovaly povely křičené do megafonu. Bylo to napínavé a vše vyvrcholilo finálním maďarským zakřičením, což jsem usoudila za start a vyjela po proudu rychlostí 13km/hod. Vypadalo to, že se mi podaří udržet v chumlu s dalšími dvěmi závodnicemi a pojedeme spolu draft proti proudu. A tam se to stalo - došlo na Davidova slova. Na točné bóji, která nás měla poslat proti proudu jsem v momentě zahájeného točného manévru byla náhle odstrčená třemi rychlostními kajaky dál po proudu a k tomu se mi ještě mezi nohy dostala špička paddleboardu dalšího závodníka za mnou. No musela jsem si kleknout, ale pořád lepší než spadnout. Když jsem se dostala zpět do vzpřímené pozice a lepila se ke břehu, aby byl odpor proudu, co nejmenší, viděla jsem záda soupeřek již z větší vzdálenosti. Tak jsem zahnala myšlenky na draft a upřela jsem myšlenky na točnou bóji, která byla asi čtyři kilometry proti proudu. Naštěstí jsme vjeli do zúženého místa mezi břehem a festivalovým ostrovem Sziget, kde protiproud nebyl tak silný jako uprostřed Dunaje. I tak jsem se ploužila rychlostí 5,8-7 km/hod. Vytoužené točení bóje nakonec přišlo a po obrátce se to sice rozjelo, ale také se do mě opřel protivítr, ale i tak už to byla jen radost!

Do cíle jsem dopádlovala asi po hodině, takže vlastně průměrná rychlost byla 9 km/ hod a to na mě vlastně není špatné. První české účasti na maďarských paddleboardových závodech se podařilo vytěžit druhé místo a třetí místo.

Pak už začaly gastrohody. V cíli maďaři zažehli ohně přímo na příjezdové cestě do loděnice, postavili trojnožky s kotlíky na řetězu a začali vařit jejich guláš, což je vlastně řídká gulášová polévka s kousky brambor, buřtů, masa i cizrny. Naše verze guláše je prý až ta, když maďarská gulášová polévka je odleželá tři dny. Večer jsme pokračovali v lingvistickém a významovém rozboru slova guláš při pití českého piva. Jelikož v Maďarsku narazíte většinou jen na české pivo a v restauracích si můžete číst podtácky s českým textem (další ostrůvky domova). Ve fotogalerii níže přidávám obligátní foto food-porno, ale bez náležité stylizace. Nejlíp jsme se najedli v turecké kantýně a na nedělním brunchi v ruin baru Szimpla. Pak jsme celou neděli strávili v nejstarších termálních lázních Király, kde jsme střidali asi pět bazénků s různou teplotou vody a rozmasírovávali si svaly. Příště bych vyzkoušela pádlování na Balatonu a langoše u stánku.

Máte taky nějaký paddleboardový příběh ze zahraničí s fotkami? Tip na nějakou lokalitu? Napište mi

- luc

fotocredit: I. Danube SUP Cup a Paddleboardguru.cz